Báseň mé kamarádky - Žaberník
ŽABERNÍK
Ellen Greenová
Před hradem se stmívá,
už je večer pozdní.
Kdekdo nám už dřímá,
ale ne Harry.
Sedí tiše v knihovně,
málem i on usíná,
přemýšlí úctyhodně,
na stole kalina.
A opět odložil knihu,
hned si bere novou,
má na sobě tíhu,
nevyřešenou.
Jak má z tolika slov
odpověď rozeznat?
Vedle listů stoh,
začíná klimbat.
Přemýšlí nad zlatou hádankou,
co v sobě vejce skrývá.
Vydržet musí pod vodou
aniž by mohl dýchat.
Kalina právě rozkvetla
a Harry dostal nápad.
Ta múza na něj usedla,
až přestal tápat.
„To je ono, žaberník!“
volá a vstává od stolu.
„Pomohl mi ten kaliník,
poděkovat mu mohu.“
Na chodbách studených je tma,
ni živáček vzhůru.
Ten černý chlapec pospíchá
k Snapeovu kabinetu.
Tiše šeptá zaklínadlo:
„Alohomora! Sláva!“
Harry používá madlo,
by past na zloděje nespadla.
Prohlíží šedé police,
a venku mezitím,
se chvěje celá ulice,
do okna leze dým.
„Hoří! Pomozte mi!“
ozývá se hlasitě zvenčí.
„Aguamenti!“
křičí Harry, když to zmerčí.
Šťastně všechno dopadlo.
Harry závod vyhrál,
dům, kde v noci hořelo,
klidně dál tam stál.
Jen květ krásné kaliny
jakoby zvad,
kouzlo pomohlo Harrymu,
a snad pomůže dál.
